Myslivost na soukromých pozemcích a Listina základních práv
Listina základních práv Evropské unie je dokument obsahující katalog základních práv a svobod, který tvoří nedílnou součást práva EU:
přečtěte si text Listiny na stránkách eur-lex.europa.eu
Byla vyhlášena v roce 2000 a právně závaznou se stala s přijetím Lisabonské smlouvy 1. prosince 2009. Od té doby má Listina stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy EU. V Listině najdeme mimo jiné právo na vlastnictví (čl. 17) a svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 10) – tato práva jsou chráněna také Ústavou ČR a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (EÚLP). Níže se podíváme, jak polské předpisy týkající se lovu na soukromých pozemcích mohou tato základní práva porušovat a jaké kroky občané podnikají na obranu svých práv.
Honitby v Polsku – lov bez souhlasu vlastníků
V Polsku je téměř celé území země pokryto tzv. honitbami, tedy vymezenými oblastmi, kde může probíhat lov. Hranice honiteb stanovuje usnesení vojvodského sejmu. Důležité je, že honitby zahrnují nejen státní pozemky (např. státní lesy), ale také soukromé pozemky – často proti vůli jejich vlastníků. V praxi tak myslivci (kteří mají danou honitbu pronajatou) mohou vstupovat na cizí pozemky a lovit zvěř, i když si to vlastník výslovně nepřeje. Tento právní stav přetrvával desítky let, což vedlo ke konfliktu mezi potřebami myslivců a právy vlastníků pozemků.
Zlom nastal v roce 2014, kdy Ústavní soud uznal, že tehdejší předpisy umožňující zahrnutí nemovitostí do honiteb jsou v rozporu s ústavou. Zákonodárce totiž nepředpokládal žádný postup pro nesouhlas vlastníků – jejich pozemky mohly být zahrnuty do honitby bez jejich souhlasu. Po tomto rozsudku ÚS získali vlastníci soukromých lesů a polí dočasně nástroj obrany: mohli napadat usnesení sejmu stanovující honitby u správních soudů. Této možnosti využilo mnoho lidí – po celém Polsku padlo přibližně 150 rozsudků správních soudů rušících zahrnutí soukromých pozemků do honiteb.
Přijatá novela zákona o myslivosti z roku 2018 měla přizpůsobit právo rozsudku ÚS. Zavedla postup „konzultací“ – vlastníci nemovitostí mohli podávat připomínky k návrhům rozdělení vojvodství na honitby. To zní dobře, ale v praxi se ukázalo jako iluzorní. Za prvé, možnost podávat připomínky existovala pouze ve 20denním časovém okně během prací na usnesení sejmu, vyhlášeném úřadem maršálka na elektronické úřední desce. Za druhé, i podané připomínky nebyly v podstatě zohledněny – v roce 2020 podali vlastníci po celém Polsku více než 500 připomínek, z nichž žádná nebyla zohledněna při stanovování nových honiteb. Pokud někdo tento úzký termín propásl nebo získal pozemek až po stanovení honiteb, ztratil možnost vyloučení pozemku z lovu na dlouhá léta.
V reakci na společenský tlak byl od roku 2018 zaveden také mechanismus individuálního zákazu lovu na dané nemovitosti. Vlastník pozemku může u starosty podat prohlášení o nesouhlasu s lovem na svém pozemku. Toto řešení bylo inspirováno judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a mělo chránit osoby, jejichž morální nebo náboženské přesvědčení je v rozporu se zabíjením zvířat. Bohužel i tento předpis byl formulován způsobem, který výrazně omezuje jeho účinnost. Mezi hlavní problémy této procedury patří:
- Složitý postup – prohlášení je nutné podat osobně u příslušného starosty. Není možné jej podat poštou ani elektronicky. Pro osoby, které žijí daleko od svého pozemku (např. zděděného v jiné části země), to představuje další komplikaci.
- Pouze pro fyzické osoby – právo zakázat lov mohou využít pouze soukromé osoby. Právnické osoby (např. firmy, obce, nadace) jsou vyloučeny. Například ekologická organizace, jako je ta naše, která vlastní soukromý les, nemůže zakázat lov na svém území, i když je jejím statutárním cílem ochrana zvířat.
- Faktické nezařazení pozemku – i po podání prohlášení pozemek zůstává formálně součástí honitby. Myslivci by tam sice neměli lovit, ale stále mohou vstupovat na náš pozemek, např. aby přikrmovali zvěř nebo dohledávali zraněná zvířata. V polském právu rovněž chybí sankce za porušení zákazu lovu – není jasné, jaký konkrétní přestupek by myslivec, který zákaz ignoruje, spáchal.
- Ztráta nároku na odškodnění – pokud vlastník podá prohlášení zakazující lov, nemá nárok na náhradu škod způsobených zvěří na svém poli. To představuje dilema například pro zemědělce, kteří nechtějí myslivce na svém pozemku, ale zároveň se obávají škod bez náhrady.
Navzdory těmto překážkám někteří občané využívají právo na nesouhlas – do roku 2021 bylo v celé zemi podáno celkem 1041 prohlášení o zákazu lovu na soukromých pozemcích.
Občané a organizace na obranu svých práv
Již řadu let v Polsku probíhají občanské iniciativy usilující o změnu popsané situace. Již po rozsudku Ústavního soudu z roku 2014 podávali mnozí vlastníci stížnosti ke správním soudům, aby vyjmuli své nemovitosti z honiteb. Právě tehdy jsme spustili naši stránku zakazpolowania.pl, abychom podporovali občany při prosazování jejich práv. 150 podaných stížností skončilo úspěchem – soudy potvrdily, že bez právního základu (po rozsudku ÚS, který zrušil příslušná ustanovení) bylo zařazení soukromého pozemku do honitby nezákonné. Bohužel po obnovení předpisů v roce 2018 byly všechny tyto pozemky znovu zahrnuty do nově vymezených honiteb, což znamenalo, že úsilí vlastníků přišlo nazmar.
Další formou nesouhlasu bylo podávání připomínek k návrhům rozdělení vojvodství na honitby v letech 2020–2021. Této možnosti využilo přes 500 osob, které žádaly vyloučení svých pozemků. Sejmy však tyto hlasy ignorovaly – žádná taková připomínka nebyla při schvalování usnesení zohledněna. To ukázalo, že vlastníkům byl formálně dán „hlas“, ale ve skutečnosti jim byl odepřen reálný vliv na rozhodování.
Naše sdružení, Ośrodek Działań Ekologicznych „Źródła“, samo vlastní 4,5 ha lesa a již léta se snaží o jeho opětovné vyjmutí z honitby – zatím bez úspěchu. Naši zástupci bojují za změny jak právní cestou, tak v mediálním prostoru: upozorňují na případy zneužití, účastní se konzultací a schůzek, např. na Ministerstvu životního prostředí a klimatu a v Kanceláři ombudsmana.
Kancelář ombudsmana potvrzuje četné stížnosti občanů v této věci a podniká intervence – ombudsman Marcin Wiącek v roce 2023 oficiálně vyzval Ministerstvo klimatu ke změně zákona o myslivosti, aby lépe chránil práva vlastníků pozemků. Současně polští občané hledají ochranu na mezinárodní úrovni. Nedávno jsme podali stížnost Evropské komisi na polské předpisy, které porušují základní práva (zejména právo na vlastnictví), a v případě zamítnutí naší kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu (na rozhodnutí čekáme již více než 2 roky) podáme stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Taková stížnost k ESLP již byla podána – v roce 2022 byla zaregistrována věc Curyl-Katholm v. Polsko a podobná stížnost podaná firmou Euro-Farming sp. z o.o. proti Polsku. V říjnu 2022 ESLP tyto stížnosti oznámil polské vládě, což znamená, že jim přidělil čísla řízení a vyzval k vyjádření. Tyto stížnosti se týkají právě nemožnosti účinného vyjmutí soukromých nemovitostí z honiteb – a to jak z pohledu fyzických, tak právnických osob (firem), kterým polské právo takové oprávnění upírá.
Právo na vlastnictví a svoboda svědomí v ohrožení – co říká Evropa?
Jak právo na vlastnictví, tak i svoboda svědomí jsou uznávanými lidskými právy – chrání je polská Ústava (čl. 64 a čl. 53), Evropská úmluva o ochraně lidských práv (Protokol č. 1 čl. 1 – ochrana majetku, čl. 9 EÚLP – svoboda myšlení, svědomí a náboženství) a na úrovni EU právě Listina základních práv Evropské unie (čl. 17 a čl. 10). V kontextu povinné tolerance lovu na soukromém pozemku dochází ke kolizi těchto práv se zájmy myslivců a státu. Evropská judikatura jasně ukazuje, že v takovém konfliktu nesmí být přesvědčení vlastníků ignorována.
Klíčový význam má rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z roku 1999 ve věci Chassagnou a další proti Francii. Týkal se francouzského zákona, který nutil vlastníky malých pozemků ke členství v místních loveckých sdruženích a k zpřístupnění svého pozemku pro lov. ESLP konstatoval, že nucení vlastníků k toleranci činností odporujících jejich přesvědčení představuje nepřiměřené omezení vlastnického práva. Soud zdůraznil, že svoboda svědomí se neprojevuje pouze v náboženském kontextu, ale také v hlubokých etických přesvědčeních – pokud se někdo staví proti zabíjení zvířat, stát by ho neměl nutit (ani pasivně) k účasti na lovu.
Podobně ve věci Herrmann proti Německu soud uvedl, že povinnost strpět lov na vlastním pozemku ukládá nepřiměřenou zátěž vlastníkům, kteří se z etických důvodů staví proti lovu. V té době německé právo vyžadovalo tzv. zwangsbejagung – povinné zahrnutí pozemků menších než 75 ha do honiteb. ESLP rozhodl, že pokud neexistuje možnost zohlednit morální přesvědčení vlastníků, dochází k porušení jejich práv (zejména práva na respektování majetku chráněného článkem 1 Protokolu č. 1 EÚLP). Po tomto rozsudku Německo změnilo svou legislativu – nyní může vlastník požádat o vyjmutí svého pozemku z honitby z morálních důvodů, i když postup se liší podle spolkové země.
Polská situace velmi připomíná výše uvedené případy z Francie a Německa. Vlastníci nemovitostí musí strpět lov proti své vůli, což představuje zásah do jejich vlastnických práv a – u lidí s určitým světonázorem – porušení svobody svědomí. Sice polský zákonodárce po roce 2018 formálně zavedl mechanismy nesouhlasu (připomínky k usnesení sejmu a podání prohlášení u starosty), ale jejich omezení znamenají, že ochrana práv vlastníků je iluzorní.
V důsledku toho hrozí Polsku obvinění z porušování evropských standardů ochrany lidských práv. Zmíněné stížnosti Curyl-Katholm v. Polsko a Euro-Farming sp. z o.o. v. Polsko, čekající na projednání u ESLP, mohou skončit rozsudkem podobným Herrmannovi nebo Chassagnou – zavazujícím stát ke změně právní úpravy. Už nyní je však třeba připomenout, že Listina základních práv EU je v Polsku závazná v rámci uplatňování unijního práva, a zaručená práva na vlastnictví a svobodu svědomí by měla ovlivňovat interpretaci národní legislativy v souladu se zásadou eurokonformního výkladu.
Připomínáme také, že podle opakovaných průzkumů veřejného mínění se většina Poláků důsledně staví proti lovu na soukromých pozemcích bez souhlasu jejich vlastníků, jak jsme podrobně popsali v článku „Myslivost na soukromých pozemcích – co si o tom myslí Poláci?”
Dilema, jak sladit zájmy myslivců o udržování své záliby s právy vlastníků půdy a osob odmítajících lov, není jedinečné pro Polsko. V různých zemích EU platí různá právní řešení týkající se myslivosti. Po výše uvedených rozsudcích ESLP mohou ve Francii dnes vlastníci malých pozemků uplatnit nesouhlas se zahrnutím své půdy do loveckého sdružení z důvodů přesvědčení (tzv. droit de refus). V Německu došlo ke změně federálního zákona o myslivosti, který nyní umožňuje vyjmout soukromý pozemek z honitby z etických důvodů. Přesto zde stále probíhají diskuse o konkrétních pravidlech – i proto vznikly občanské iniciativy jako „Keine Jagd auf meinem Grundstück!”.
V mnoha dalších zemích EU se lov řídí odlišnými zásadami – např. ve Spojeném království nebo Irsku je vlastnické právo nadřazené a bez souhlasu vlastníka nelze pozemek zahrnout do honitby (myslivec vstupující na cizí pozemek se jednoduše dopouští trespassingu). V nejbližší době se pokusíme v dalších článcích přiblížit právní stav v několika evropských zemích.
Tento článek vznikl v rámci projektu podpořeného z grantu financovaného Evropskou unií v rámci projektu SPLOT WARTOŚCI . Program je financován Evropskou unií. Vyjádřené názory a stanoviska jsou výhradně názory autora (autorů) a nemusí nutně odrážet stanoviska Evropské unie nebo Evropské komise. Evropská unie ani poskytovatel financování nenese odpovědnost za obsah tohoto materiálu.
